Chmel a ječmen

Kdesi v Záhlinicích na Hané.

Pukliny brázdí omítku, stoleté trámy, okenní tabulky. Prach srostl s podlahou a pavučiny se stropem. Uvnitř ale není mrtvo. Pod uvolněnou střešní taškou hnízdí ptáci, o kus sousta z okenního parapetu zápasí rez s lišejníkem. Nad tím vším stojí na stráži cihlový komín, který už ale dávno sekl s kouřením. Má tak zadehtované útroby, že stejně neměl na výběr. Pod krovy Záhlinického pivovaru se rozprostřelo časové vakuum.

Stačí se ale vydat po schodišti dolů a čas se dá znovu do pohybu. Podlahy se tu prohýbají pod hromadami ječmene, o stěny se opírají pytle s pečlivě odváženou mírou sladu. Po prachu a pavučinách není ani stopy. Na chodbách bzučí zářivky a v jejich světle se míhají sladmistři. Pod okny se rozléhá ťukání zednických kladívek a škrábání hladítek. Do Záhlinického pivovaru se po sto dvaceti letech vrátil život. Ve sklepech tluče srdce z mědi a v trubkách proudí zlatá tekutina, kterou sládkové stáčí a lahvují s veškerým respektem, který si toto prastaré řemeslo zasluhuje.

[Nikon D5200 – 50mm, f/1,8G]

Koláčkovic dílna

Tlak a teplo. Tyhle dvě věci potřebujete, pokud chcete něco vyrobit ze železa.

Nejprve tlak. Působením extrémního tlaku (jen o trochu vyššího, než jaký má vaše babička během finále Soudkyně Barbary), vznikne ze sedimentu organické hmoty antracit – černé uhlí s nejvyšším obsahem uhlíku. Tuto organickou omáčku tvoří monstrózní odumřelé přesličky (kdysi rostoucí v prehistorických mokřadech) a zdechliny zubatých netvorů (kdysi tlející na dně zmíněných mokřadů). Teď máte představu, jakým materiálem topí kovář ve výhni.

Další na řadě je teplo. Do slévárny se z dolů přiveze železná ruda – magnetit nebo hematit. Ta se nasype do vysoké pece (kde je skoro takové horko, jako v přeplněné tramvaji ve čtyři odpoledne) a okamžitě se začne tavit a měnit v tekuté železo (jako vaše nervy). Z téhle pekelné polévky se pak seškrábne struska a železo se může přelít do forem, kde zchladne a ztuhne. (Trochu jsem ten proces zjednodušil, tak doufám, že to nebude číst bratr, který maturoval z metalurgie.)

Nakonec se zkomprimovaní dinosauři a přesličky nasypou do výhně a položí se na ně zkapalněný a znova ztuhlý kámen, aby se znova nahřál a roztloukl kladivem. Tlak a teplo. Kovařina je zajímavější než vypadá, což? Některé z mých fotek najdete tady, na stránkách Koláčkovic dílny.

[Nikon D5200 – 50mm f/1,8]

 

Hrádek Sirotek

Legenda vypráví o rytíři, který na tomto hradě žil a vzepřel se povolání templářského řádu – zamiloval se totiž do ženy a čekal s ní syna.

Když komtur řádu přijel s družinou, aby rytíře ztrestal, nabídl mu zoufalý rytíř smírné gesto: „Pojmenuj mého novorozeného syna, pane, a odpusť mi mou neposlušnost. Udělal jsem to jen proto, abych mohl vidět své dítě přijít na svět.“

„Dobrá,“ řekl komtur, „křtím tvého syna jménem Orphanus.

Rytířova tvář zesinala. Orphanus totiž v překladu znamená sirotek. Než si  rytíř plně uvědomil následky svého rozhodnutí, komtur tasil meč a na místě ho usmrtil. Templáři pak  pobili všechny obyvatele hradu, zavraždili jeho ženu a odvezli dítě s sebou. A tím zločinem přišel hrádek ke svému jménu.

[Nikon F100 – 50mm f/1,8 – Fujicolor C200]

 

Tajný svět

Mám dva bratry. A v místě, kde žijeme, existují skrytá místa, o jejichž existenci víme jen my. Opuštěné vojenské základny, izolované podzemní komplexy, hermeticky uzavřená skladiště plná přísně tajných technologií. Místa, kde neplatí fyzikální zákony. Světy, kde vládneme jako králové nebo utíkáme jako psanci.

Když malí kluci vyrostou, nechají své tajné říše za sebou. Znamená to ale, že přestanou existovat? Ne… stačí se jen zastavit a ohlédnout přes rameno.

[Nikon F100 – 50mm f/1,8 – Fujicolor C200]