Chmel a ječmen

Kdesi v Záhlinicích na Hané.

Pukliny brázdí omítku, stoleté trámy, okenní tabulky. Prach srostl s podlahou a pavučiny se stropem. Uvnitř ale není mrtvo. Pod uvolněnou střešní taškou hnízdí ptáci, o kus sousta z okenního parapetu zápasí rez s lišejníkem. Nad tím vším stojí na stráži cihlový komín, který už ale dávno sekl s kouřením. Má tak zadehtované útroby, že stejně neměl na výběr. Pod krovy Záhlinického pivovaru se rozprostřelo časové vakuum.

Stačí se ale vydat po schodišti dolů a čas se dá znovu do pohybu. Podlahy se tu prohýbají pod hromadami ječmene, o stěny se opírají pytle s pečlivě odváženou mírou sladu. Po prachu a pavučinách není ani stopy. Na chodbách bzučí zářivky a v jejich světle se míhají sladmistři. Pod okny se rozléhá ťukání zednických kladívek a škrábání hladítek. Do Záhlinického pivovaru se po sto dvaceti letech vrátil život. Ve sklepech tluče srdce z mědi a v trubkách proudí zlatá tekutina, kterou sládkové stáčí a lahvují s veškerým respektem, který si toto prastaré řemeslo zasluhuje.

[Nikon D5200 – 50mm, f/1,8G]

Koláčkovic dílna

Tlak a teplo. Tyhle dvě věci potřebujete, pokud chcete něco vyrobit ze železa.

Nejprve tlak. Působením extrémního tlaku (jen o trochu vyššího, než jaký má vaše babička během finále Soudkyně Barbary), vznikne ze sedimentu organické hmoty antracit – černé uhlí s nejvyšším obsahem uhlíku. Tuto organickou omáčku tvoří monstrózní odumřelé přesličky (kdysi rostoucí v prehistorických mokřadech) a zdechliny zubatých netvorů (kdysi tlející na dně zmíněných mokřadů). Teď máte představu, jakým materiálem topí kovář ve výhni.

Další na řadě je teplo. Do slévárny se z dolů přiveze železná ruda – magnetit nebo hematit. Ta se nasype do vysoké pece (kde je skoro takové horko, jako v přeplněné tramvaji ve čtyři odpoledne) a okamžitě se začne tavit a měnit v tekuté železo (jako vaše nervy). Z téhle pekelné polévky se pak seškrábne struska a železo se může přelít do forem, kde zchladne a ztuhne. (Trochu jsem ten proces zjednodušil, tak doufám, že to nebude číst bratr, který maturoval z metalurgie.)

Nakonec se zkomprimovaní dinosauři a přesličky nasypou do výhně a položí se na ně zkapalněný a znova ztuhlý kámen, aby se znova nahřál a roztloukl kladivem. Tlak a teplo. Kovařina je zajímavější než vypadá, což? Některé z mých fotek najdete tady, na stránkách Koláčkovic dílny.

[Nikon D5200 – 50mm f/1,8]